Aneb, když nemáte čas a chcete
navštívit, co nejvíce zemí (oficiálně území Azerbajdzanu,
reálně pod kontrolou Arménie a drtivou většinou zemí neuznaná
republika Nahorní Karabach).
Cesta: byla dlouhá a unavná, silnice
v Arménii nepatří zrovna k nejlepším na světě a v Karabachu je
hlavní silnice sice celkem v dobrém stavu, ale cca 70 km serpentýn
není taky úplně ono (Kačenka byla blízko tomu ukázat řidiči,
co měla k obědu).
Příroda v Karabachu je opravdu
nádherná (lidé v Arménii nelhali). Zvlněná krajina plná lesů
na severu země s vrcholy přes 3000 metrů. Lesy tu jsou opravdu
všude, kam se podíváte něco, o čem se vám v Arménii může
opravdu bohužel nechat jenom zdát.
1. den: jsme zdárně dorazili do města
Šuši a ubytovali se v hezkém hotelu, překvapivě i levném. V tu
chvíli jsme zaregistrovali, že v Karabachu zná skoro každý,
každého (při celkovém počtu obyvatel zhruba 180 00 se není čemu
divit). Šuši je celkem hezké město se zbytky středověkých
hradeb a zrenovovanou katedrálou. Ve městě se také nacházejí
zbytky mešit. Večer šašlik s exkurzí celé přípravy pokrmu :-)
2. den: jsme se vypravili do nedaleké
vesnice s cílem projít po značené stezce Janapar (značená
cesta, která vede napříč Karabachem) kaňon nachazející
se blízko Šuši. Do blízké
vesnice, kde stezka začíná, nebyl takový problém se dostat, ale
najít stezku nám chvili zabralo. Konečně jsme se dostali
do nitra hezkého kaňonu, ale u řeky jsme bohužel značku ztratili
nadobro (s největší pravděpodobností bylo třeba překonat řeku,
která v dubnu byla rozvodněná). Tudíž jsme se vrátili zpět do
vesnice a dostopovali do Stepanakertu (hlavního města).
3. den: Zjistili jsme, že ve
Stepanakertu není moc k vidění (sotva jde poznat, kde se nachází
centrum města) - pět minut od „centra“ lidé chovají slepice a
podobně. Vyrazili jsme tedy navštívit zrenovovaný klášter
Gandzasar, a poté jsme se vydali na další úsek Janapar trail
tentokrát do vesnice Vaughaus (nebo nějak tak, nedokázali jsme se
to naučit vyslovit). Tentokrát byla cesta dobře značená a bylo
to příjemných zhruba 12 km lesem s občasnými vyhlídkami a
konverzací s místními pasáky ovcí. Z Vaughaus se nám jěště
týž den podařilo dostopovat do vesnice Dadivank. Po příjezdu
jsme měli štěstí a potkali jsme starostu Dadivanku, který nás
pozval do svého domu a nabídl místo k přespání. Večer se nesl
v duchu příjemné konverzace, tradičního dobrého jídla a piva.
Ochutnali jsme místní specialitu, kterou je bylina sbíraná v
místních horách.
4. den: Klášter Dadivank byl pro mě
opravdu příjemné překvapení. Nevypadá totiž jako ostaní
arménské kostely a okolní výhled je opravdu úchvatný. Po
prohlídce s průvodcem, kterého nám zdarma tvořil místní
dělník, který klášter opravuje jsme se vrátili zpět k našemu
hostiteli, kde na nás čekala vydatná snídaně. Poté jsme se
vydali na zdlouhavý autostop zpět do Stepanakertu, při kterém na
nás na cestě málem zaútočil býk, navštívili jsme závod na
těžbu kamene, jeli v sedmi v autě, navštívili sochu Tatik a
Papik a konečně se dostali do Stepanakertu. Na závěr dne jsme
potkali dalšího cestovatele Adriana z Austrálie, se kterým jsme
strávili večer.
5. den: Poslední celý den v Karabachu
jsme se vydali najít více než 2000 let starý platan asi 30 km od
Stepanakertu. Po 30 minutách příjemné procházky jsme se dosáhli
cíle. Po obhlídce a napojení se znovu na Janapar trail jsme
dorazili do blízkého městečka Karmir Šuka, ze kterého jsme se
vrátili zpět do Stepanakertu. Kačenka v průběhu předchozího a
tohoto dne dostávala vajíčka od paní domací ve Stepanakertu za
účelem léčby jejího kašle. Takže, když máte kašel pijte
čerstvá sirová vajíčka – doporučuje 9 z 10 Karabachanů!
6. den: Jsme strávili stopováním
zpět do Jerevanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat